Úvodní stránka
"Řeč je jakési bludiště cest. Přijdeš z jedné strany a vyznáš se tu; přijdeš na totéž místo z jiné strany, a už se tu nevyznáš."
L. Wittgenstein, Filosofická zkoumání
Lyotardova filosofie jazyka je soustředěna především v knize Rozepře, setkáme se s ní však i v díle "O postmodernismu". Vzhledem k tomu, že v současné době mám přečtenou a prostudovanou odpovídající literaturu, samotnou diplomovou práci však ještě nepíši, podám zde pouze stručný nástin dané problematiky.
Tím, kdo ovlivnil Lyotardovu filosofii jazyka nejvíce, byl L. Wittgenstein, přesněji jeho pozdní myšlení (Modrá a hnědá kniha, Filosofická zkoumání). Výchozím pojmem je pro Lyotarda "větný režim", čímž jsou míněna pravidla, jakými jsou uvnitř věty utvářeny vztahy mezi instancemi, tedy adresátem, adresantem, referens a smyslem výpovědi. Tyto instance vytvářejí dohromady "větné univerzum". Vztahy mezi jednotlivými instancemi závisejí potom na příslušném větném režimu. Každá věta je "novou událostí", vyvstává, není něčím, co by bylo prostě "tady". Na větu je nějak "navazováno", což řídí příslušný diskursivní žánr, který propojení vět podřizuje určitému zacílení. Stěžejním je samotný pojem "rozepře" (le différend), který nelze směšovat se "pří". Pře je takový konflikt mezi dvěma stranami, pro jehož řešení existuje pravidlo souzení aplikovatelné na argumentaci té i oné strany, v případě rozepře tomu tak není. A není tomu tak proto, že pravidla diskursivního žánru, podle nichž soudíme, nejsou pravidly toho diskursivního žánru nebo těch diskursivních žánrů, které jsou předmětem soudu. V obecnějším významu slova "rozepře" vyplývající ze zásadní rozchůdnosti idiomů je určitý stav řeči, kdy něco, co má být převedeno do vět, ještě převedeno být nemůže a úkolem filosofie, stejně jako literatury, je dle Lyotarda podat svědectví o rozepřích tím, že se pro ně najdou odpovídající idiomy... Podobně jako Wittgenstein ve Filosofických zkoumáních volí Lyotard v Rozepři formu krátkých číslovaných pasáží, poznámek, jejichž sled je přerušován jednotlivými exkursy do dějin filosofie.
recenze Rozepře - viz http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=13383
Koncem dvacátých let, po svém návratu na akademickou půdu , se Ludwig Wittgenstein, autor proslulého Traktátu, předkládajícího "křišťálově průzračnou" vizi vztahu mezi jazykem a světem, začíná od tohoto pojetí pozvolna odvracet. Někteří analytičtí filosofové, o nichž Russell prohlásil, že "milují dokonalost více než život" , takovýto vývoj a obrat ve Wittgensteinově filosofii vnímali téměř jako zradu společných ideálů, jako politováníhodný úpadek.
Dle slov jednoho ze svých žáků, G. H. von Wrighta, je Wittgenstein "hloubkou a originalitou myšlení obtížně interpretovatelný ve struktuře našeho vlastního myšlení" . Bývá vykládán z mnoha perspektiv, hovoří se o pozdním Wittgensteinovi, o Wittgensteinovi I a II. Sám autor v předmluvě k Filosofickým zkoumáním uvádí: "Před dvěma roky mě však okolnosti vedly k tomu, že jsem znovu pročítal svoji první knihu (Logicko-filosofický traktát) a vysvětloval její myšlenky. Tu mi náhle začalo připadat, že bych měl ony staré myšlenky uveřejnit společně s novými: že těmto posledním se může dostat správného osvětlení jen protikladem k mému staršímu způsobu myšlení a na jeho pozadí." Jednoznačně tak odpovídá těm, kteří se táží, zda jeho dílo dělit do dvou období či je chápat komplexně. Dále zde uvádí, že v Traktátu nachází těžké omyly. Sepisuje proto Filosofická zkoumání - Philosophical Investigations - Philosophische Untersuchungen - formou poznámek, které "představují jakoby množství náčrtů krajiny, které vznikly v průběhu těchto dlouhých a spletitých cest." . Jsou rozdělena do dvou dílů, první sestává z 693, arabskými číslicemi označených, poznámek, v druhém jsou jednotlivé části uspořádány v oddílech, jež vymezují číslice římské - od I do XIV. První část Wittgenstein dokončil roku 1945, rovněž ji i sám přeložil do angličtiny, druhá vznikala v letech 1947-49 a o její autentičnosti bývají, z důvodu uspořádání i překladu filosofovými studenty, vyslovovány pochybnosti. Zkoumání jsou vydána až dva roky po Wittgensteinově smrti, tedy roku 1953.
Traktátovská teorie jazyka, která se Wittgensteinovi zdála být dříve tak samozřejmou, se najednou stává iluzí … Na rozdíl od Traktátu nechápe již jazyk pouze jako konstatování faktů, dochází k tomu, že toto konstatování je jedním ze speciálních případů toho, k čemu nám jazyk může sloužit a také slouží. Autor Zkoumání zaměřuje svou pozornost na běžný jazyk, praktickou rovinu, řečové akty konkrétního jedince … pokouší se vyslovit ono "nevyslovitelné".
Význam slova už podle něj není dán tím, co označuje, tedy nějakým empiricky daným předmětem.. Neplatí tedy již traktátovská korespondenční teorie.Význam slova je dán až způsobem, jakým ho v našem jazyce, mluvení užíváme, tedy až my ho naplňujeme významem. V jazyce jsou vyjádřeny rozmanité vztahy, naše postoje k tomu, o čem mluvíme. Naše řeč je vlastně jakousi hrou se slovy. Ta má samozřejmě svá pravidla, jež však nejsou konstantně dána, nýbrž se mění podle konkrétních situací, kterých je nepřeberné množství. Je nutné si uvědomit samotnou situaci mluvčího, jeho postoj k druhým i k jazykovému prostředí, v němž dochází ke hře. Každé slovo může být užito různým způsobem a svého významu nabývá v kontextu řečové / jazykové hry (Sprachspiele) . "Hovoření jazykem je součástí činnosti či životní formy". Jazyk je součástí lidského jednání, na významu se podílejí kontext, okolnosti výpovědí. Obrazem světa je nyní to, jakým svět může být v dané řečové hře. Máme tedy řadu obrazů světa a každý má právo být uznán. Jazyk se rozčleňuje na rozličné jazykové hry, je chápán pluralisticky. Znamená to také tedy to, že nelze vytvořit nějaký univerzální, dokonalý jazyk. Korespondenční teorie pravdy je nahrazena teorií intersubjektivní. Stejně tak je fregovská a postfregovská logika jenom jednou z mnoha možných teorií jazyka. Rovněž existuje bezpočet druhů vět jako jsou tvrzení, otázky nebo rozkazy.
Pojďme se nyní zastavit u řečových her, které jsou klíčovým pojmem Wittgensteinova pozdního filosofického období. Samo pojmenování není ještě jazykovou hrou, je jen přípravou k ní. Stejně tak šachové figurky, rozestavěné na šachovnici, nejsou ještě tahem ve hře. Věc nemá jméno mimo hru. Řečové akty konkrétního jedince obsahují své logické zvláštnosti, každá jazyková hra má svou logickou strukturu. Každé použití jisté jazykové formy je spojeno s novým významem. Hra je rozvíjena v dialogickém režimu, byť může být protihráč někdy pouze fiktivní. Pravidla, o nichž jsme se již výše zmínili, musí být "hráčům" známa. Hře se můžeme naučit tak, že ten, kdo je s ní obeznámen, nám sdělí pravidla, nebo se jí naučíme tak, že se díváme, jak ji hrají jiní. Nezasvěcený "hráč" se snaží najít její logický řád. Samotné učení se hře probíhá jejím cvičením, "drilem", stejně jako se učíme například hře na housle. (Nechceme tedy dle Wittgensteina zjistit nic nového, nýbrž rozumět něčemu, co již vlastně leží odkryté před našima očima.) Přestože si pravidla a techniku hry určujeme sami, stává se, že se do nich zapleteme… Jednotlivé hry jsou si navzájem podobné, Wittgenstein toto označuje jako "rodinnou podobnost": Ze zkušenosti známe různé druhy her, které mají různá pravidla, různý počet hráčů, cíle apod., můžeme však hovořit o podobnosti některých jejich jevů, nelze ale říci, že by existoval nějaký archetyp hry. Jazykové hry jsou různého druhu (viz příklady v textu). Neslouží jen k pojmenování nebo popisování skutečnosti, ale také k "prosbám, děkování, klení, zdravení či modlení...
Úvodní stránka